Skořicovník cejlonský je vždyzelený strom vysoký až 15 m, v kultuře ale dorůstá, vzhledem k seřezávání listů, pouze do výšky 2,5 - 3 m.

Kožovité listy jsou řapíkaté, svrchu lesklé, naspodu šedozelené, celokrajné, asi 15 cm dlouhé a 5 cm široké, vejčité, podlouhlé, s 3 - 5 výraznými žilkami, které vycházejí ze spodiny a na vrcholu se sbíhají. Když listy rozemneme, voní po karafiátech.

Květy mají zdužnatělou číšku, jsou drobné, bělozelené, vonné, sestavené do vrcholíků.

Plod je vejčitá bobule uzavřená do poloviny ve zdužnatělé číšce. V době zralosti jsou modročerné a obsahují hnědé semeno.

Čeleď:
Lauraceae – vavřínovité

Původ:
Druh pochází ze Srí Lanky. Jeho kultura se rozšířila na indický poloostrov a do jihozápadní Asie, dále do Číny, Vietnamu a na Filipíny, později do Afriky a Ameriky, zejména do Brazílie a na Antilské ostrovy.

Pěstování:
Skořicovník vyžaduje lehké, výživné půdy, dostatek dešťových srážek a průměrné roční teploty okolo 27 - 30 °C.

Pruty 2 - 3 letých rostlin se seřezávají několik centimetrů nad zemí a loupou. V té době bývají asi 3 m dlouhé a mají průměr asi 2,5 cm.

U starších rostlin se stonky seřezávají nízko nad zemí a ponechává se asi 5 - 6 výhonů, které se udržují v přímém růstu. Po dosažení potřebné délky se ořezávají a loupou. Sklízejí se většinou dvakrát do roka vždy za dva až tři roky. Sloupnutá kůra se nechává 12 hodin fermentovat. Potom se oškrábe borka a zůstane tenká kůra, která se skládá na sebe, svazuje do svazků a tak se suší. Usušená má oba okraje stočené do trubičky. Třídí se podle jakosti, odpad se mele na moučku nebo je výchozí surovinou pro získání skořicové silice. Nejcennější je nejtenčí a nejsvětlejší kůra, která je silně aromatická.

Použití:
Cejlonská skořice se používá v potravinářství, likérnictví a vinařství, v medicíně zejména jako žaludeční lék.